Roštěnčin blog

prohlížím si palce u nohou a líbí se mi jejich tvar. celé ty nohy jsou pěkně tvarované. vůbec mi nevadí, že jsem bosa.

užívám si každý krok. země je teplá a vlhká, pokrytá jehličím, mechem, kameny. přicházím ke krmelci. není v něm seno, jen spousta barevných šuplíků. některé jsou zavřené a zapečetěné. ještě je nikdy nikdo neotevřel. čekají. jiné jsou pootevřené víc nebo míň, spousta jich leží na zemi a jsou prázdné. jeden šuplík (nijak hezký) zavírám a ...

přichází úleva. zakláním hlavu, mhouřím oči, dívám se do nebe a usmívám se. dýchám zhluboka a každé nadechnutí je silnější. sahám po šuplíku, který není zapečetěný, ale není ani otevřený. vysunu ho do půlky a nakouknu. slovy nevysvětlím. jen se dívám a dýchám. zhluboka.

nádech

výdech

chvíli na to se probouzím se a cítím, že začíná něco krásného. ještě nevím co, ale určitě to bude krásné

někdo to čekal, někdo si to přál, někdo v to tajně doufal, někdo se toho bál ... a je to tu.

někdy holt ani velká láska nestačí, aby lidi byli spokojený. ona totiž láska nemůže být živá, když se o ni nikdo nestará. vztah nemůže klapat, když se bere samozřejmě a nic se pro něj nedělá.

pro roštěnku začíná nová éra. nejspíš ...